Chceme-li řídit auto, musíme projít sice nenáročným, ale přece jen výcvikem a poté sice nenáročnými, ale přece jen zkouškami způsobilosti.
Autoškola není nijak drastická instituce. Za pár týdnů člověka naučí základním dovednostem, které pro použití auta nezbytně potřebuje. Autoškola je mírná: kromě výjimek dá nakonec potvrzení každému, a to bez nějakého vyčerpávajícího úsilí z jeho strany. Téměř každý je schopen naučit se těch pár základních úkonů a získat těch pár základních znalostí typu dávání přednosti v jízdě a povolených rychlostí. Ne každý, kdo autoškolou projde, je vynikající řidič, ale její absolventi aspoň nebývají úplní sebevrazi a jsou schopni základní orientace. A ti výjimeční jedinci, kteří autoškolou neprojdou, prostě opravdu auto řídit nemohou, nesmějí.
Co tedy převzít tento princip při volbách? Co kdyby se všechny parlamentní strany shodly na sadě řekněme 100 kontrolních otázek typu
Kdo je současným českým předsedou vlády? [možnosti: Klaus, Nečas, Paroubek, Havel]
Sousedí Česká republika s Maďarskem? [možnosti: ano, ne]
Z kolika komor se skládá český parlament? [možnosti: 1, 2, 3, 6]
Kolik je v České republice jaderných elektráren? [možnosti: nejvýše 4, 5 až 10, 11 až 50]
a některé ministerstvo potom sestavilo učebnici, v níž by byly všechny tyto otázky i správné odpovědi na ně uvedeny, a to i s případným vysvětlením, a potom také cvičebnici, v níž by si lidé mohli své znalosti procvičit?
A co kdyby si tedy potom každý ve volební místnosti vytáhl kartičku obsahující řekněme deset z této stovky předem definovaných a zveřejněných otázek se zaškrtávacími odpověďmi, kterou by musel vyplněnou přiložit do obálky s hlasovacím lístkem? A co kdyby potom volební komise podle jednoduché šablony ověřila správnost odpovědí (podobně jako v autoškole, ba ještě benevolentněji, pro platnost hlasu by postačilo řekněme šest správných odpovědí z deseti)?
Zdůrazňuji, že otázky by musely být opravdu velmi jednoduché, aby z voleb vylučovaly výhradně lidi, kteří skutečně vůbec nevědí, o čem hlasují.
Technologičtí a administrativní odborníci by jistě vymysleli schůdnější a bezpracnější metodu naplňující smysl toho, co nastiňuji.
Možná, že takovým jednoduchým opatřením by se z voleb sami dobrovolně vyloučili lidé, které vlastně veřejné záležitosti vůbec nezajímají, a také alespoň někteří z lidí, jejich všeobecný přehled je blízký nule a kteří do voleb skutečně jen zanášejí šumy a hlasují podle plakátů (a až budou velkoformátové plakáty zakázány, budou hlasovat podle nějakého dalšího vynálezu).
Problém naší takzvané demokracie by tento postup samozřejmě neřešil, ale nepřispěl by alespoň k malému pokroku v mezích možností?