Nedávno jsem stál na mostě nad dálnicí a nemohl jsem se ubránit úžasu nad lidmi, kteří projížděli pode mnou. Řítili se v těch malých vozítkách (někteří dokonce v malých vozítkách, k nimž je připoutáno dvacet tun nákladu) rychlostmi, které jsem jako nezúčastněný divák nechápal. Nebylo mi jasné, jak ti lidé, kteří ani neprošli žádným speciálním závodnickým výcvikem a kteří v průměru nemají o nic bystřejší smysly ani odolnější těla než já, mohou být v jednom okamžiku stovky metrů ode mě na jedné straně mostu a v dalším stovky metrů na straně druhé. A nechápal jsem, že se takto nepřemístili jen kolem mě, nýbrž že se takto přemisťují téměř souvisle třeba i hodiny, že tedy ti, které jsem takto podivně potkal před pěti minutami, jsou teď pravděpodobně deset kilometrů ode mě, pravděpodobně ten přesun bez větších následků přežili a pravděpodobně se hodlají stejným způsobem přesouvat třeba i celý den.
V poslední době jsem zase více než obvykle jezdil autem a nevím, co si o sobě myslet. Nechápu, jak jsem se mohl řítit neznámou krajinou rychlostí, kterou si neumím představit a na kterou mé tělo ani smysly nejsou zařízeny. Nechápu, že jsem byl večer o stovky kilometrů dál než ráno. A především nechápu, že jsem se tímto způsobem nepřesouval sám. V mé blízkosti bylo stále mnoho dalších lidí pohybujících se stejně nepochopitelně, mnohdy i rychleji a tím nepochopitelněji.
Kdybych se byl přemístil letadlem nebo vlakem, tedy prostředky mnohonásobně zajištěnějšími a logičtějšími, než jsou auta, prostředky řízenými pečlivě a dlouhodobě školenými piloty a řidiči a opečovávanými staničním personálem, bylo by mi to asi také přišlo jako mimořádná věc, ale ne tak neuvěřitelná. Sice bych také zdaleka vše nechápal, ale můj úžas by byl mírnější.
Nevím, co si o sobě myslet.
Prostě také jezdím autem.