Představte si, opravdu si to představte: je večer, jdete po mokré ulici, uklouznete, upadnete a zlomíte si ruku. Třeba i nepříjemně v lokti, třeba si dokonce urazíte část okovce (to je takový ten výběžek loketní kosti, který pomáhá držet zvenku loket pohromadě a na který se upíná trojhlavý sval pažní). Jakmile si uvědomíte, že jste se asi opravdu nějak zranili, zajdete si do nemocnice.
Pošlou vás do rozumně pohodlné čekárny, v níž sedí dva další lidé s podobnými potížemi jako vy. Chvíli čekáte, potom vás pozvou k pohodlnému rentgenu a zraněnou ruku vám pečlivě vyfotí.
Z jiné rozumně pohodlné čekárny vás za okamžik pozvou do příjemné ordinace a vysvětlí vám, jak se to s vaší rukou má.
Potom vás operují a za dva dny, které jste strávili v rozumně pohodlném a čistém pokoji ve společnosti několika dalších návštěvníků, vás propustí na svobodu. Máte ruku v sádře.
Docházíte do nemocnice na pravidelné kontroly, na které jste objednáni na určitou hodinu a v tuto hodinu jste vždy skutečně hladce a rychle odbaveni.
Po šesti týdnech vám v nemocnici sádru sundají a v rozumné míře detailu vám ukáží, jak máte spravenou ruku rehabilitovat.
Po dalších šesti týdnech, když už rukou dobře hýbete, vám během další už předem slíbené operace vyndají z ruky dráty. Dají vám je na památku.
Po dalších dvou měsících pravidelných kontrol, při nichž jste opět v dohodnutou dobu plynule odbavováni, vás prohlásí za vyléčeného a popřejí vám hezké jaro.
Prostě civilizace. Představte si, prosím, technickou civilizaci našich dnů.
Urazili jste si okovec. Kdybyste žili před sto padesáti lety, měli byste pravděpodobně do smrti pochroumanou ruku. Protože žijete v dnešní technické civilizaci, vlastně to ani nebolelo a za půl roku jste úplně v pořádku.
A teď to hlavní. To, co popisuji, se v mém blízkém okolí opravdu odehrálo. Bylo to v městě Praze. Nelžu, opravdu to tak bylo. V Praze, v civilizaci.